Je to jako s příbuznými, s jedněmi máme dobré vztahy, s druhými to za žádnou cenu nefunguje. Ani sousedy si nemůžeme vybírat. Někteří lidé nedokážou být tolerantní ani trochu, jiní zase vyžadují od ostatních tolerance až moc. Jak s nimi vydržet a nezbláznit se?
Hluk, nepořádek, hádky, nadávky, naschvály, špehování... Pokud žijete se sousedy v trvalých sporech, dříve nebo později se to odrazí na vašem psychickém nebo dokonce zdravotním stavu.
Řešení těchto případů existuje (policie, soud atd.), ale málokdy vede k nápravě, mnohdy vztahy ještě zhorší. Pak nezbývá než se odstěhovat, což není vůbec jednoduchý krok, někdy ovšem jediná možnost, jak přežít ve zdraví.
Pokud to jen trochu jde, zkuste to domluvou, za ruku nabídnutou ke smíru se nestyďte. Naopak je to gesto hodné uznání. Třeba i soused to pochopí a postupně se začnou hroty nenávisti otupovat.
Před námi jsou Vánoce, které přece přejí usmiřování a dobré vůli...
Příběh první
Když jsme se s manželem nastěhovali do nového bytu, rodina naproti se k nám chovala naprosto nepřátelsky. Vadilo jim úplně všechno. Rušila je automatická pračka, vysavač, televize, rozhlas, hlasitější hovor, když k nám přišli přátelé, odpadkový koš, který jsem na pár minut nechala u dveří...
„Pavlačové scény“ byly na denním pořádku. Manžel mě sice říkal, abych se nad to povznesla, ale já kvůli tomu dost trpěla. Trápil mě strach, že až přijde miminko, budou spory ještě horší. Netěšila jsem se ani na Vánoce.
Na Štědrý den ráno jsem před domem objevila sanitka a zahlédli jsme, že odváží sousedku. Hned jsme zazvonili u jejího manžela. Prý je to infarkt, povzdechl si. Mé pozvání na večeři však odmítl. Má co jíst, žena prý vše připravila. Bylo mi ho v tu chvíli líto – vždyť je to opuštěný starý člověk.
Tak jsme to po večeři zkusili znovu, s talířem cukroví a lahví vína. Tentokrát nás už pozval dál a trochu se rozpovídal. V následujících dnech rád přijal naši pomoc, začal se na nás dokonce usmívat. Když se sousedka vrátila z nemocnice, změnila vztah k nám i ona. Dodnes vycházíme výborně.
Příběh druhý
V domě žijeme už desítky let. S mladou rodinou nad námi jsme nejprve vycházeli docela přátelsky. Když se jim narodilo miminko, rozhodli se vyndat z bytu koberce, do místností dali plovoucí podlahu a dlažbu. Od toho momentu byl slyšet každý jejich krok, každé upadnutí lžičky... Když začal hošík běhat a jezdit po bytě na odrážedle, bylo to, jako když jede tank. Ještě horší bylo, když hrál v pokoji s s tatínkem nebo s dalšími dětmi fotbal. Dusot, křik a rány nás provázely celý den.
Pracuji doma na počítači, což prakticky nebylo vůbec možné... Když jsme je šli s manželem slušně upozornit, aby se trochu ztišili, se zlou jsme se potázali. Spousedka nám sdělila, že nebude omezovat chlapcovy psychomotorické schopnosti, ať prý se tedy odstěhujeme, když se nám to nelíbí. Chtěli jsme navrhnout, že se podělíme o náklady na izolaci podlahy, ale to je vůbec nezajímalo, prý noční klid začíná v deset večer, a basta.
Jednou se to už nedalo vydržet, byla jsem zrovna nemocná a nad hlavou parta dětí hrála hokej. Šla jsem je tedy poprosit o trochu klidu, že mi není dobře. Sousedka i další maminka se na mě utrhly, že nebudou děti omezovat a zabouchly mi dveře před nosem.
Nezbývalo než zakoupit drahá ochranná sluchadla proti hluku a špunty do uší, psychiatr mi předepsal antidepresiva a snažila jsem se nezbláznit.
Jednoho dne nám začala téct ze stropu voda... Závada byla u našich sousedů. Po několika dnech zvonek, oba manželé se nám přišli omluvit a že prý škodu nahradí. Nic jsme nechtěli, manžel už sám strop vymaloval a vše uklidil.
Druhý den se sousedka objevila s talířem vánočního cukroví, že právě pekla... Nabídnutou ruku jsme přijali. Nevíme, jestli chlapce samo o sobě přestal hokej bavit, anebo rodiče přišli k rozumu a zasáhli... Možná, že jsou za tím Vánoce... Od té doby už se žádné hokejové utkání nekonalo.
Příběh třetí
Jednou v podvečer jsme si na zahradě našeho nového domku udělali s dětmi oheň a zpívali. Náhle se objevili policisté, že prý rušíme klid a sousedům to vadí. Věděli jsme, koho tím myslí – starší manželský pár odvedle. To, že oni venku pálili listí a zakouřili celé okolí, patrně nikomu nevadilo. Zřejmě nám vyhlásili válku, protože hlasité nadávání, vyhrožování policií a drobné naschvály byly na denním pořádku.
Snažili jsme se je ignorovat, ale šlo to těžko.
Před námi byly Vánoce a my se těšili, že ozdobíme stromeček na zahradě a zazpíváme si u něj kolegy. Báli jsme se ale, že sousedi opět zavolají policii. Pak manžel navrhl něco, co mě velice překvapilo: „Co kdybychom je k tomu stromku pozvali?“ „Nepřijdou“, oponovala jsem, ale pak připustila, že za zkoušku by to stálo. Vyrobila jsem s dětmi pozvánky a hodila je sousedům do stránky.
Na Štědrý den dopoledne už jsme měli na zahradě vše uchystáno a napjatě čekali, co bude. A představte si, že přišli! Dokonce přinesli dětem sladkosti a nám láhev domácí ořechovky. U rozsvíceného stromku nám pak prozradili, že nás zprvu jako starousedlíci těžko snášeli. Ale teď prý poznali, že jsme prima lidé. Vánoční setkání na naší zahradě se už stala tradicí.
ava
Foto: jam