Rozdílná výchova

Našemu synovi jsou tři roky a s manželem máme na jeho výchovu poněkud odlišné názory.  Onsi myslí, že dítěti neuškodí, když občas dostane záhlavec anebo i malý výprask. Já jsem zásadně proti fyzickým trestům. 

Jsem s chlapcem od jeho narození doma třa i když občas zlobí, netrestám ho, ale snažím se mu vysvětlit, co je špatně.  Když ale provede něco v přítomnosti otce, tak ho hned plácne. Prý si tak lépe zapamatuje, co nesmí dělat.
Sylva M., Olomouc
 

Zažíváte to, co řada rodičů – zejména u prvorozeného dítěte.  Model, kdy máme je ten, kdo chlácholí a problémy řeší domluvou a citově, zatímco otec vidí věci racionálně a moc se s jejich řešením „nepáře“, byl u nás odnepaměti samozřejmostí.

Podstatné ale je, abyste si vy dva stanovili měřítko toho, co má být samozřejmé a co nepodstatné.
Jakási pravidla žití dítěte s ohledem na jeho citovou i rozumovou vyspělost, zavedení určitých pravidelností a rituálů.
 

Řada rodičů v „dobré víře“ s dětmi na tato témata diskutují a řeší je na úrovni dospělých.
To ale řináší dětem zmatek a nejistotu do života, protože na některá rozhodnutí nejsou ještě zralé.
A plácne-li muž syna, jde-li o dodržování základních pravidel, je to jen tátovský přístup. A dítě se učí zacházet s mužskou i ženskou autoritou – bude to v životě potřebovat.