Soužití rodin dvou generací

Soužití rodin dvou generací

Bydlet u rodičů se svou vlastní rodinou klapne málokdy, i když – výjimky někdy potvrzují pravidlo. Chce to však jasně definovat  teritoria obou rodin a respektovat je.

Koho chleba jíš… 

Eva  otěhotněla krátce po maturitě. S Honzou chodila už dva roky, tak si řekli, že se vezmou. Bydlet měli kde, Eviny rodiče měli rodinnou vilku.

Mladým uvolnili celé patro a ti se nemuseli podílet ani na výdajích kolem domu. Když se narodil Matýsek, se vším Evě pomáhali, miminko pohlídali, kdykoliv si mladí chtěli vyrazit s přáteli. Navíc měli doma i navařeno. Žili si dál téměř jako za svobodna.

První konflikt přišel, když si Honza chtěl pořídit vlastní auto. K čemu jim prý bude, vždyť si mohou půjčovat to jejich. Honza  si prosadil svou. Tchánova odveta přišla záhy – když si Honza chtěl v garáži uskladnit zimní pneumatiky. Nějak tam na ně najednou nebylo místo.

Další neshody následovaly, prarodiče nesouhlasili s tím, aby si brali dítě s sebou k moři, ať je s nimi doma, nabízeli.  Nelíbilo se jim, že Honza jezdí příliš často na služební cesty, že chtějí strávit týden u Evininy tchyně, že moc utrácejí za zbytečnosti...

A tak se Honza začal shánět po vlastním bytě. 

Nevděčníci, příživníci... nakonec přece jen dohoda

Najednou začali dětem vyčítat, že  všechny ty roky pouze těžili z rodičovské dobroty.  Eva s Honzou se rychle dostali do role nevítaných podnájemníků. O veškeré náklady spojené s provozem domu se začalo licitovat, snahy uzavřít nějakou  dohodu o úklidu sněhu či listí byly najednou naprosto neřešitelným problémem.

Snad nejvíc tím vším trpěl Matýsek, který najednou nemohl  pochopit, proč k babičce a dědovi nesmí. Ještě víc však strádali prarodiče, a stest po milovaném vnoučkovi je přivedl k mladým s žádostí o smír. I Honza s Evou si uvědomovali, že odstěhováním  ztratí výhody, které život s rodiči pod jednou střechou přináší. A tak svolili zůstat, ovšem jedině při dodržování jasných pravidel soužití. 

 

Zlatá ženská

Květa  ovdověla krátce po narození Filípka. Na nový vztah neměla ani pomyšlení, rozhodla se obětovat jedinému synkovi.

Ten ji dělal radost, ve škole patřil k nejlepším žákům. Vystudoval medicínu a maminka se těšila, že udělá kariéru a najde  si “ženu k sobě“. Jeho první lásky sledovala se shovívavostí, ale pak přišla Kamila, spolužačka ze základní školy. Filip se s ní dal dohromady na školním srazu a z pár schůzek se vyklubal roční vztah. Květa otevřeně proti Kamile  nic neměla, ale ve skrytu duše ji vadilo, že je „jen“ zdravotní sestrou. O své snaše měla přece jen jinou představu. Filipa se několikrát zeptala, zda si je svou volbou skutečně tak jistý. Ona že mu samozřejmě v ničem bránit nemůže, a ať se na ni neohlíží, je to konečně jeho život. A dodala,  že jemu přece může bý jedno, když se ona bude trápit a bude nešťastná,

Dobře mířené rady

Filip byl zviklaný. K mámě měl tak silné pouto, že se nedokázal vzepřít jejím nářkům. Nakonec to rozštípla sama Kamila. Uvědomila si, že žít s mužem, který by vždy dával přednost své matce, prostě nechce., a tak se rozešli. Filip dál pracoval na své kariéře a v šestatřiceti se z něj stall pan primář.
Paní Květa  nastoupila do důchodu a zatoužila po vnoučatech. Nezbylo tedy, než aby se pan primář přičinil. Což nebyl problém, svobodné a rozvedené kolegyně  na něj doslova pořádaly hony.
Pár jich Filip  mamince představil při nedělní audience u kávy a bábovky, z konkurzu vyšla nejlépe půvabná medička Tereza.
Svatba byla hned po Terčino promoci a panna nevěstinka již pod bělobou svých šatů skrývala počínající těhotenství. Dalších pět let paní Květa  prožívala jako svou téměř nejhezčí životní etapu. Tu pomohla s malou Verunkou, tu zas uštědřila Tereze několik dobře mířených rad. Zpravidla se týkaly vedení domácnosti, zdravé výživy a péče o dcerku. Snachu nikdy do ničeho nenutila, vždy jen tím  nejsladším a nejvybranějším tónem a dikcí vyjádřila svůj názor.

Je to váš život, nechci vám do toho mluvit, ale…

„Já ti, Terezko, opravdu nechci do ničeho mluvit, je to tvůj život a ty sama pochopitelně nejlíp víš, co se má a co ne, ale…“

Pak násldovala osvětová přednáška o potřebě pasírování polívčiček pro malou (pouhé mixování opravdu, ale opravdu nestačí) případně o práci s dudlíkem nebo o tom, jak se spárvná matka dokáže pro děcko cele obětovat. To bylo hlavní téma ve chvíli, kdy Tereza po čtyřech letech od porodu pomalu zvažovala nástup do zaměstnání. Ai když ty dvě se spolu nikdy nedostaly do otevřeného sporu, aromosféra jejich setkání by se však dala krájet.

Jako blesk z čistého nebe

Pan primář si spokojeně vrněl, netušil nic. O to větší pak bylo jeho zděšení, když se Tereza jednoho krásného dne neudržela a odkázala milovanou tchyni do patřičných mezí.  Filip se to snažil žehit, ale marně.
Maminka se k smrti urazila, Tereza naopak vůčihledně pookřála. Nakonec vše dopadlo tak, že Filip od problému utekl  –  k jiné.

 

V životě se potkávají lidé, kteří s sebou nesou odlišné rodinné zázemí  nejrůznější typy výchovných metod. A na společné cestě životem je  ve větší či menší míře doprovázejí právě i jejich rodiče.

Zde se jejich vzájemné vztahy stanou téměř pohodové nebo naopak, záleží především stejnou měrou na všech zúčastněných. Stačí respektovat alespoň pár základních pravidel, a výrazy tchán či tchyně ztratí svůj často nespravedlivě nepříznivý přídech.

Víme, že ne všichni tchánové jsou mrzoutští a ne všechny tchyně hádavé osoby. Vztah k vlastním rodičům a k rodičům svého partnera je pro děti modelem k nápodobě. A je tu ještě jedna důležitá věc: z každého z nás jednou bude tchyně  a tcháni, na to nezapomínejme. Nejen proto bychom se měli pokusit vycházet s nimi tak, jak bychom si přáli, aby později vycházely naše děti s námi.

red

Foto: photostock at FreeDigitalPhotos.net