Děti jsou nejčastější příčinou partnerských hádek a dohadů. Každý rodič má svou představu, jak vychovávat svého potomka. Ale i tady, jako skoro ve všem platí, že kompromis bývá tím nejlepším řešením.
Většina z nás používá při výchově dětí vlastní zkušenosti – buď napodobujeme vzor, který uplatňovali naši rodiče, nebo naopak volíme pravý opak toho, jak jsme byli sami vychováni.
Totéž samožejmě dělá také partner a má na to stejné právo jako my. Což je třeba si uvědomit. Právě to totiž bývá hlavním zdrojem sporů o to, jak potomka co nejlépe vést.
Samozřejmě zde mluvíme výhradně o situaci. kdy ho oba rodiče milují a myslí to s ním co nejlépe. V případě, že tomu tak není, je jednoznačně nutné zajistit pro dítě bezpečný a harmonický domov, někdy i za cenu rozpadu manželství.
"Výchovné metody" například alkoholiků, tyranů a despotů, zakomplexovaných jedinců či kriminlních živlů jistě nelze brát v potaz a je nezbytné před nimi malého človíčka uchránit.
Velice citlivě se musí řešit také výchovné vstupy ze stran nevlastního rodiče. Jeho pronikání do role nového vychovatele by mělo být postupné a nenásilné – to je vždy lépe prodiskutovat předem.
Dříve převládal ve výchově model "hodnější" maminky a přísnějšího oce. Matky dítě praticky netrestaly, obvykle dosáhly výchovného efektu výhružkou: "Počkej, až přijde tatínek, ten ti dá, když takhle zlobíš!"
Toto rozdělení rolí jistě ne vždy odpovídalo osobnímu založení rodičů, nicméně se tradovalo a vesměs dodržovalo.
Sama zásada, že jeden z rodičů je spíše přísný a druhý dokáže "zahmouřit očko", je obecně dosti výhodná. Dává totiž dítěti pocit řádu a fungujících pravidel, ukazuje mu obě tváře světa, rub i líc reakce na tutéž situaci. Dospělým pak výrazně snižuje prostor pro spory.
Role si mají rodiče předem dohodnout
V současné době je běžné, že si rodiče vyberou jednu z těchto rolí podle toho, která je jim bližší a lépe odpovídá jejich povaze.
Přít se o to a snažit se reagovat zcela shodně je nesmyslné. Zároveň však není možné, aby si rodiče zásadně protiřečili, aby jeden dovolil to, co druhý zakázal, apod.
Daleko vhodnější je stát se v takovém případě jakýmsi advokátem či poradcem dítěte. Říci například: Když budeš hodný/á, já s tatínkem promluvím, zda by ti to přece jen nedovolil." Anebo: Myslím, že když teď za tatínkem zajdeš, omluvíš se a přiznáš svou chybu, ta že ti odpustí.
Na tomto taktizování, jeho formě a míře byste však měli být s partnerem domluveni. Proto je vždy vhodné si předem ujasnit, kdo u vás doma bude kdo a jaké jsou meze jeho úlohy. Dopředu si také můžete dohodnout, jak se zachováte v situacích, které by mohly nastat (samozřejmě ne v přítonosti dítěte) .
Jste-li totiž připraveni, na hádku vůbec dojít nemusí.