Možná zrovna právě teď někdo z vašich blízkých, přátel či kolegů v zaměstnání prožívá nelehké období. Jak mu pomoci? Není to zrovna jednoduché. To proto, že stále mnozí z nás neumíme zacházet se smutkem, smrtí, nemocí, prohrou...
Při skutečných ranách osudu nelze postiženého vyvést z jeho žalu pouhým utěšováním. Oznamovat mu banality jako ”čas všechny rány zahojí” není k ničemu. Prakticky vždy však pomohou nonverbální gesta – objetí, stisk ruky, pohlazení… Co truchlící rozhodně nepotřebuje, jsou praktické rady, konkrétní tipy, jak si podle vás má počítat. Co potřebuje, je někdo, kdo s ním jeho smutek vydrží, bude stát po jeho boku, popřípadě mu naslouchat.
Smutek býval vidět V tomto období by měl být trpící člověk svým okolím každopádně chráněn. Právě z toho důvodu vymysleli naši předkové nošení smutečních šatů. Podle nich každý hned poznal toho, kdo duševně strádá, a choval se podle toho. Společenskými pravidly stanovená délka “smutku” navíc celkem přesně odpovídá průměrné době potřebné k vyrovnání se s tragickou událostí. |
Pokud nevíte co říct, je lépe mlčet
Také se nehodí dotyčnému žal rozmlouvat. Rovněž snaha “přivést ho na jiné myšlenky” bývá kontraproduktivní. Pokud nevíte jistě, co říci, je vždy lepší mlčet a dát svou účast najevo beze slov. Smutek jako reakci na svoje události si musí každý prožít. Každý se se svým žalem vyrovnává jinak, někdo to zvládne dříve, jiný k tomu potřebuje mnohem více času. Ten, kdo nabízí útěchu měl by být připraven poskytovat ji po celou potřebnou dobu. Jen tak bude pro něj představovat onu nezbytnou oporu.
Od utěšitelů to chce velké pochopení a hlavně trpělivost. Možná budete muset mnohokrát naslouchat témuž, patrně vás smutek dotačného také do určité míry zasáhne. To je daň, kterou platíte za svůj dobrý skutek. Nelitujte toho však.
Lepší je se rovnou zeptat
Nabízí se také otázka, zda trpící o vaši útěchu stojí a v jaké podobě by měla být. Nejlépe se ho přímo zeptat: “mám zůstat s tebou, nebo chceš být radši sám? Přeješ si o tom popovídat, nebo o tom spíš nechceš mluvit? Pomůže ti, když za tebe něco konkrétního zařídím?”
Takový přístup vůbec není netaktní. Naopak je mnohem vhodnější, než když o věci rozhodujete sami, aniž byste věděli, zda je to vítáno. Někdo je ve smutku radši sám, jiný potřebuje přítomnost druhých. Jeden bude vděčný, když za něj něco obstaráte, pro dalšího ale bude příjemnější nějak se zaměstnat.
Utěšování je nesnadný úkol. Vyhýbat se mu, ať už z neznalosti věci,ze strachu nebo z pohodlnosti, však není známkou dobrého charakteru. Ostatně nikdo neví, jestli jednou nebude sám potřebovat utěšit. Patrně spíš ano, než ne...
hp
Foto: kingmaphotos/FreeDigitalPhotos.net